Popis území
Luhačovice leží v jihovýchodní části České republiky, jsou součástí Zlínského kraje a přirozeným centrem mikroregionu Luhačovské Zálesí. Město se rozkládá z části v údolí Luhačovického potoka, místně zvaný Štávnice, z části v okolních kopcích. Město tvoří 4 katastrální území (Kladná Žilín, Luhačovice, Polichno, Řetechov) a vzniklo sloučením samostatných obcí: Luhačovice, Řetechov, Polichno a Kladná Žilín. Do roku 1990 byla součástí Luhačovic také dnes samostatná obec Pozlovice. Luhačovice jsou také velmi významným lázeňským městem. Jsou to největší moravské lázně s dlouhou tradicí lázeňské léčby dýchacích cest, trávicího ústrojí, diabetu a pohybového aparátu. Proslulé jsou přírodními léčivými prameny, příznivými klimatickými podmínkami a příjemným prostředím, ve kterém se snoubí krásná příroda a typická architektura. Každou hodinu zde vyvěrá na povrch 15 tisíc litrů minerální vody, kvůli které proudí do Luhačovic řada návštěvníků z celého světa.
Existuje několik teorií, jak vznikl název Luhačovice. Všeobecně se soudí, že názvy obcí končící na -ice se odvozovaly od jména zakladatele rodu, tedy Luhač (Luhačovice). Název Luhačovice mohl být odvozen také z toho, že v okolí Horní Olšavy byly luhy. První stopy slovanského osídlení v tomto kraji jsou doloženy již v 7. a 8. století, což dosvědčují archeologické nálezy v Oboře u Luhačovic. Po staletí nebyl však kraj trvale obydlen. Byla to pohraniční oblast, sužována mnoha nepřátelskými vpády, které i v dalších staletích ztěžovaly budování vesnic a osad. První písemnou zprávu o Luhačovicích známe z roku 1412. To však neznamená, že by Luhačovice byly teprve osídleny. V roce 1590 náležely Luhačovice rodu Bartodějských z Bartoděj. Po Bílé Hoře propadly konfiskaci a získal je Maxmilián z Lichtenštejna. Ten je 1629 odprodal Gabrielovi Serenyimu, v jehož rodě zůstaly do roku 1945. Tento rod sehrál v dalším rozvoji místa mimořádnou úlohu. Serenyiové si uvědomili význam léčivých vod a jejich využitelnost pro podnikání. Hrabě Ondřej Serenyi dal na severním úpatí Malé Kamenné upravit pramen, který pronikal na povrch s hlasitým bubláním a nazýval se Bublavý. Koncem 18. století stavební ruch kolem pramenů značně zesílil. Byl postaven Zámeček, Vincencův dům, Stolařský dům, Venkovský dům a další s pokoji pro hosty. V roce 1795 byla vystavěna kaplička Svaté Alžběty, na jejíž fasádě byl zpodobněn znak hraběcí rodiny Serenyiů. Hlas zvonu na její věžičce oznamoval začátek a konec léčebného dne. Kaple stojí dodnes a je nejstarší stavbou lázeňského středu.
